RECENZE: Je Sama. Poslední vzkaz Luby Skořepové má nápad i sílu

Film, který dvaadevadesátiletá Luba Skořepová chtěla točit jako svůj poslední vzkaz, jde do kin rok po její smrti. Navíc jej uvedou i divadla, kam se nevšední snímek Sama hodí ještě lépe.

Má totiž nápad, jímž se od obvyklých medailonků liší. Vypadá jako dokumentární portrét, přitom je však poslední „hranou“ rolí Luby Skořepové, dokonce hlavní rolí v monodramatu, kde představuje samu sebe: osamělou herečku, kterou najednou nikdo nepotřebuje. Ale také nespočet jiných seniorů, odkázaných na samotu; rozdíl je v tom, že Skořepová o pozornost okolí bojuje a ještě (se) baví.

Příběh Sama nezapře, že je režijním debutem Otakara Faifra, dosud spjatého s divadlem. Ale díky půdorysu bytu plného uprášených relikvií slávy, který žena už neopouští, a pozornosti se dožaduje vesměs telefonem, se inscenační limity stávají spíš výhodou a zdrojem humoru. Urputnost, s níž se chce vrátit na jeviště, dává herečce možnost, aby v telefonních hovorech střídala úlisnost, mazlivost, vemlouvavost, neodbytnost, citové vydírání. Aby bombardovala dramaturgy – „Máte nějaký nový texty?“, ředitele i režiséra. Aby kolegyni, se kterou zkouší, lichotila „Hezky to děláš“, načež si soukromě uleví: „Baba jedna! Je to mrcha, průměrná, já jsem lepší!“

Z textu, který Skořepová jakoby studuje a opakuje v různých intonacích, utkví přiléhavá věta: „Komu to máme vlastně říct, když tu nikdo není?“ Podobný stesk čiší z reportážně nasnímaného, ryze domáckého portrétu bezdětné ženy, která chce zpátky svou milovanou práci, neboť „mně to ještě nejde umřít“.

Byt jako jeviště

Jako kdyby Skořepové pomohlo, že byť vypráví o sobě, je vlastně stále „v roli“, pustila si kameru hodně blízko k tělu. Třebaže se situace zjevně aranžovaly, působí autenticky, ať marně hledá hřeben, který prý ztratila už před lety, při líčení vybírá „správné barvy pro tenhle věk“, cvičí, probírá se z dřímoty nebo těká mezi nepořádkem své domácnosti, ztěžka kleká a vstává při vytírání podlahy, kuchtí na plynu podivné směsi a při mytí nádobí objeví, že na dně hrnce ještě něco zbylo – „Jéžiš, to je brouk“.

Hereččina cílevědomost spolu se zdravým dryáčnictvím činí snímek docela napínavým, její bohaté archivní materiály zase objevitelským. Prolnutí podobných póz tehdy a nyní přinášejí nemilosrdnost stáří v křiklavém barevném kontrastu vůči blaženému černobílému mládí v plavkách (i bez).

„Nevím, jestli je to dar, být tady tak dlouho,“ uvažuje v poraženeckých chvílích, načež se znovu vrhá po telefonu. „Komu bych ještě tak zavolala,“ stará se, zda už jsou lístky v prodeji, zda mají kritici pozvánky, zda přijde aspoň na chvíli šéf, kterému kdysi pomohla ke kariéře – a jestli to celé vlastně vyjde. „Radši bych slyšela jasné Ne než to dnešní vykrucování,“ zlobí se.

Jako malá Skořepová snila o tom, že je na světě úplně sama a může si dělat, co chce. Nyní sama je, ale touží být potřebná, ne zbytečná. A díky hereččině projevu tu naléhavost divák pociťuje, přestože chvílemi neví, jestli se jejím výlevům spíše smát, nebo se o ni bát, když bojuje s plynovým podpalovačem nebo ucpaným odtokem.

Sama

75 %

Česko, 2017, 64 min

Režie: Otakar Faifr

Scénář: Otakar Faifr

Hudba: Jana Kirschner, Lumír Hrma

Hrají: Luba Skořepová

V posledních minutách se snímek Sama dopouští trochu vyumělkované lyrizace z jiného světa, ale pointa je už zase čistá. Paradoxně by se dalo říci, že představitelka rázovitých bylinkářek, pohádkových babiček a domovnických epizodních figurek si až krátce před svou smrtí dopřála opravdu velkou úlohu – byť v malém filmu, na malé ploše a s omezeným dosahem, který zřejmě rozšíří až televizní uvedení.

Luba Skořepová chtěla tenhle film natočit, aby upozornila na samotu stáří, stojí v závěrečných titulcích filmu. Což je samozřejmě hodné ocenění.

Ale že do svého posledního osobního poselství vložila více síly, energie a sršatého humoru než sentimentálního vzpomínání, to se cení dvojnásob.